řecké politické myšlení Politické myšlení Řecka před nejstaršími literárními památkami Uiadou a Odysseou a Hésiodovými básněmi z pozdního osmého a raného sedmého století {Jř. Kr. nelze zkoumat: cokoli se událo v řeckém politickém myšlení v předchozím tisíciletí je nenávratně ztraceno vzhledem k absenci nejen památek krásného písemnictví, ale i takových epigrafických textů, jako byly královské nápisy a anály, běžné v tehdejším Egyptě a královstvích Středního východu. Analýza počátků řeckého politického myšlení je nesmírně obtížná: pramenné materiály z doby před PLATÓNEM (jehož díla vznikla v první polovině čtvrtého století př.Kr.) se bud' omezují na fragmentární či marginální texty včleněné do historiografických či básnických děl (zvláště do athénské tragédie pátého století př. Kr.), z nichž je extrahujeme jen s velkými potížemi (to je jasně vidět v případě Aristofana či Thukydidových Dějin peloponbké války), nebo zcela zmizely, jako v případě spisů Prótagorových, nebo jde o díla pozdější, omylem připisovaná starším dobám, jako tomu bylo v případě děl Pythagorejců z doby římského císařství. Platón a ARISTOTELES byli prvními systematickými teoretiky v pravém smyslu slova, i když bezprostředně před nimi učinili . přinejmenším sofista Prótagoras a SOKRATES první kroky k vědě či filosofii politického chování, kterou potom rozvinul Platón. O tom, že před Platónem a Aristotelem existovala v této oblasti jen fragmentární tradice, nás přesvědčují i zásadní změny v Platónových názorech na základní otázky traktované v Ústavě z jeho "středního" období a později i v dialozích Politikos a Zákony, podobně jako Aristotelova neúspěšná snaha o dokončení Politiky. Po Aristotelovi pak již vývoj směřoval k rychlému konci. Ukazuje se, že řecké politické myšlení stálo a padalo s existencí malého autonomního městského státu, poUs (od toho je ostatně odvozeno slovo politika či politický). Zenón, zakladatel stoické filosofické školy, narozený třináct let před Aristotelovou smrtí, napsal také svou Republiku, toto dílo však nemělo s dílem Platónovým kromě názvu nic společného.
O této "republice" víme málo, snad jen to, že neměla žádné společenské, ekonomické ani politické instituce, a reflektovala tak skutečnost, že Řekové po Alexandru Makedonském obrátili svůj morální a politický zájem od paUs a politiky k individuální psýché. Ve světě se rychle prosazoval monarchický princip vlády, a to, co se považovalo za politickou literaturu, se soustředilo na povrchní analýzu "dobrého krále" (příkladem mohou být čtyři řeči Dia Chrysostoma [zemřel po roce 112 po Kr.] nazvané O královském úřadu).
Nepřekvapuje nás pak, že v této době nebyl zájem o Aristotelovu Politiku s její základní premisou, že "člověk jest bytost přirozeně určená pro život v obci". [1253a 2-3] Aristotelova Etika Nikomachova odkazuje k Politice: "Ježto tedy naši předchůdci nechávali bez přezkoumání otázky, které se týkají zákonodárství, bude snad lépe, abychom k nim přihlédli, a vůbec k zřízení obce." [1l81b 12-14] Následuje stručný nástin obsahu Politiky (kromě první knihy) zakončený větou: "Začněme tedy o tom pojednávat" Ať už je autorem těchto závěrů sám Aristoteles nebo někdo z pozdějších starověkých editorů, vyplývá z nich za prvé to, že studium politiky patří do etiky, a za druhé, že politika může být zkoumána pouze v rámci systému městských státÚ. Odtud vychází i to, že diskuse o dobrém občanovi se opírá o chápání dobrého člověka. Zánik poli.~ po Alexandrovi nevyhnutelně znamenal i konec obou aspektů tohoto základního pojetí. Zásadní problém, povaha SPRAVEDLNOSTI, byl nahrazen - pokud se vÚbec dá mluvit o nahrazení - kvalitativně odlišnou otázkou povahy dobrého vládce.
Hlavním stimulem živé, byť nesystematické politické diskuse, která začala v šestém století př. Kr., byla ústavní pestrost četných více či méně nezávislých městských státÚ řeckého světa. Určitou představu o tétorůznosti poskytuje fakt, že Aristoteles a jeho škola vyprodukovali 158 spisků, každý s názvem "Ústava státu X", z nichž jako jediná přežila ústava Athén (díky objevu na egyptském papyru v devatenáctém století, poprvé publikovaném roku 1891). Vyznačuje se zřejmě typicky - směsí historických a soudobých popisných dat a se svými padesáti stranami patřila zřejmě k nejdelším.
Zmíněná rozmanitost volala po srovnávání a hodnocení, které uspořádání je lepší, které nejlepší a proč. Tyto otázky si kladli básníci jako Solón a Theognis v první polovině šestého století př. Kr. a staly se námětem athénské tragédie ve století následujícím. Odpovědi však byly strohé, takr'Ka gnómické: athénský král Theseus v rozhovoru s thébským poslem například prohlásil: "Tomuto městu nevládne žádný jedinec. Panuje demos a každý rok dochází ke střídání. Bohatí nemají svrchovanost, chudí na ní mají rovný podíL" "To je vláda chátry," odpověděl posel. "Demos není dobrým soudcem toho, co kdo říká. Jak může potom městu dobře vládnout?" (Euripides: Žebrající ženy) Jde o tvrzení a protitvrzení; racionální debata by si však vyžadovala řadu mnohem systematičtěj.ších diskusí o povaze pravdy a spravedlnosti, o ctnostech a jejich mezích, o lidské přirozenosti a o možnostech ji změnit nebo ovládat.
V tomto kontextu však začala v politické analýze na několik desítek let převládat známá dichotomie mezi přirozeností (physis) a konvencí (nomos). První systematičtější debatu o etice a společnosti iniciovali ve druhé polovině pátého století př. Kr. profesionální putující učitelé, známí jako sofisté. Nepředstavovali žádnou myšlenkovou školu, často zastávali protichúdná stanoviska, nejčastěji pokud se jednalo o jejich politickou loyalitu. Iluze o jejich koherentnosti, kterou vytvořil Platón a která se udržela až do dneška, je falešná. Platón také tabuizoval skutečnost, že Sokrates byl ve své době počítán mezi sofisty. Fakt, že si Sokrates od svých žákÚ nenechával platit, je v podstatě irelevantní, i když je při snaze o odlišování aktivity Sokratovy od sofistů uváděn jako ústřední. Pro určení místa Sokrata a sofistÚ v dějinách politického myšlení je však tento fakt zcela okrajový.
I když se sofisté i jiní rozcházeli v natolik zásadních otázkách jako je povaha spravedlnosti či zda je lepší demokracie nebo oligarchie, panovala mezi nimi více méně shoda v přesvědčení o nerovnosti lidí, a odtud i jednomyslné přijímání nutnosti společenské a politické hierarchie v dobře fungujícím společenství. Dokonce ani utopické myšlení klasického řeckého období nebylo egalitářské, a egalitářské nebyly ani utopické návrhy sofisty Prótagory z Abdéry, i když, jak upozorňuje Kerferd, "vytvořil poprvé v dějinách teoretický základ participační demokracie". Prótagoras byl přesvědčen, že všichni lidé, nebo lépe všichni svobodní dospělí muži, jsou nadáni schopností podílet se na procesu politického rozhodování, i když ne ve stejné míře. Odtud vychází potřeba učiteIÚ, sofistÚ jako je Prótagoras, a také politického vedení. Lze se rozumně domnívat, že takovéto a podobné názory byly v demokratických kruzích značně rozšířené; bylo to v důsledku praktického přijímání vlády elity, a to dokonce i v Athénách. V posledním století athénské demokracie vznikla paradoxní situace: demokracie byla samozřejmě přijímána jako fungující politická instituce v době, kdy se formovaly malé protidemokratické skupiny inteligence, zatímco mluvčí hájící demokracii, jako například Demosthenes, se spokojovali s opakováním známých sloganll a neměli nejmenší snahu rozpracovat a prohloubitPrótagorovo či jakékoli jiné učelú.
Téměř všichni, včetně Platóna a Aristotela, se také shodovali na tom, že základní podmínkou pravé paUs, a tedy i dobrého života, je "vláda zákonů, nikoli lidí". Jako příklad múžeme uvést citát z Euripidových Žebrajičích žen: "Moc, která drží města a lidi pohromadě, je čestné zachovávání zákona." Je jasné, že tento druh ideologických slogauů ?n. ?{s."5Yl~ -amuýze neobstojí, ale měl velkou praktickou hodnotu. V praxi znamenal stabilitu městského státu a nepřítomnost občanských sváru. Bez pevných a veřejně m~l\\1~h "'~\\\)nůj tYGříCích základ vešk~rého společenského chování, by stabilita nebyla možná. Formulace a vyhlašování zákonů byly v archaickém období dílem stínových postav známých jako zákonodárci (namathetai), jednajících často v přímém či nepřímém důsledku občanských sporu. Vláda prostřednictvím zákonú pak zústala v řeckých dějinách samozřejmou spíše prakticky než teoreticky, dokonce i tehdy, když se postupně stále více prosazovala absolutní monarchie. Chybějící teoretické ospravedlnění fungujících zákonú je zarážející. Řečtí političtí autoři se vážně nezabývali ani LEGITIMITOU, ani POLITICKÝM ZÁVAZKEM.
Moderním badatelúm se až po zoufalém hledání podařilo u sofistú doložit rudimentární ponětí o pojmu SPOLEČENSKÁ SMLOUVA; máme také unikátní pasáž v Platónově Kritónovi, v níž Sokrates trvá na morální povinnosti přijmout trest smrti, k němuž byl odsouzen athénským soudem. To vše je ovšem zanedbatelný výčet ve srovnání s dlouhou tradicí moderního politického myšlení sahající až k Vilémovi z Ockhamu a Jeanu Bodinovi. Lze tedy říci, že Řekové se přidržovali vlády prostřednictvím zákonú prostě proto, že alternativou byl chaos, a ne proto, že by obsah jakéhokoli zákona bylo možné teoreticky zdúvodnit. Obzvláště zarážející je však chybějící náboženské potvrzení zákona. Spravedlnost pocházela samozřejmě od Dia a rouhání i svatokrádež byly stíhány, nicméně obsah zákona i jeho uplatňování byly v počátcích klasického období sekularizovány. Všechny ideje a návrhy musely být obhájeny, dokázány, podepřeny či ověřeny lidským rozumem. V tomto ohledu nebyli Sokrates, Platón i Aristoteles žádní rebelové, ale představitelé základního proudu řeckého myšlení. MIF

odkazy
Aristoteles: Politika. přeL A Kříž. Praha: Jan Laichter.1939.
_: Etika Nikochamova, přel. A. Kříž. Prahli; Jan Laichter. 1937.
EUlipides: The Supplialtl Womell. Chicago: Univesity of Chicago Press, 1958.
Kerferd. G.B.: The Sophisfic Movemenf. Cambridge: Cambridge University Press, 1981.
literatura
Aalders. G.J.G.: Politkal TIwught in Hellenisfic Times. Amsterodam: Adolf Hakkert, 1975.
Barker, E.: From Alexander to Comtantine. Oxford: Clarendon Press. 1966. (Obsáhla antologie s rozsáhlými komentáři a dokumenty, zahrnující období od 338 pře Kr. do 337 po Kr.) Winton, R.I.. Garnsey. P.: Political theory. V: The Legacy lil" Greece. Oxford: Clarendon Press. 1981.